Trauma

= psychické nebo duševní zranění
= duševní stav člověka, ke kterému dochází v důsledku traumatické události
= zážitek, který ve velké míře porušuje duševní rovnováhu “duševní otřes”
= stresové reakce po mimořádných událostech 
= například úraz, úmrtí v rodině, rozvod/ rozchod, znásilnění, šikana

Některé události, které mohou u někoho vyvolat trauma se někomu mohou zdát nesmyslné, protože každý má svůj uhel pohledu a co je traumatizující pro někoho pro druhého nemusí být.

Trauma, které jsme prožili v dětství, se zapisuje hluboko do těla. V dospělosti se projevuje jako naše reakce na podněty, i když se vůbec nemusíme pamatovat, co přesně se nám v dětství stalo. Na mnohé věci sami bez pomoci terapeuta nemusíme stačit. Například traumatický zážitek z ranného dětství je vytěsněn do nevědomí tak dokonale, že posléze žádné trauma necítíme.

Nejde o to, co všechno “zlé” se ti stalo, ale o to, jak se k tomu postavíš. 

 Trauma je jako jizva v duši, která člověka brzdí v rozvoji a celém životě. Ano, není to nic, co by se dalo vyříznout a odstranit. Traumatická událost nebude sice vymazána ani zapomenuta. Nicméně je dobré uvědomit si, že uzdravení traumatu možné je.

Jak na uzdravení traumatu?

Někteří lidé to zvládnou a vypořádají se s ním sami a někdy je naopak skutečně nutná pomoc odborníků. Není ostuda, říct si o pomoc!

Nápomocna vám může být jóga, různé terapie a přede vším nalezení vnitřního klidu a rovnováhy. Tedy cestou Spirituality, duchovní cestou, ale pozor na to, aby nebyla brána, jako forma určitého útěku, vyhýbání se bolestivým pocitům, stavům, nezahojeným ranám, traumatům, nárokům obyčejného života. Tento jev nejspíš pramení v naší běžné tendenci vyhýbat se všemu nepříjemnému. Což je na obecné úrovni pochopitelné, ovšem v rámci seberozvoje to je cesta nepříznivá. Všechno co v sobě popíráme, protivíme si a nechceme vidět, začíná žít svým vlastním životem a ovlivňuje náš život. Paradoxem je, že právě tyto temné stránky potřebují nejvíce pozornosti. A právě v těchto temnotách jsou ukryty klíče k našemu osvobození. Jedině vědomým přijetím všeho, čím doopravdy jsme, i toho temného s léčením stínových témat, můžeme být celistvými. Přijetí toho, co se mi “stalo”, proč se mi to stalo a odpuštění. Pochopení toho, že tu opravdu není nikdo na světě, proto aby trpěl, nýbrž miloval a byl milován. Že i to největší trauma, byť se to momentálně mohlo zdát absurdní, časem může být velkým přínosem pro růst člověka, když to vezme z opačného konce.

Proč? Protože každý máme možnost, buď se stále vidět jako oběť, litovat se nebo tyto zlé zkušenosti vnímat, jako dar pro náš rozvoj a životní posun. 

Nechť, každý z nás najde v tom “špatném” i kus toho dobrého.
 

Myslím, že přesně vím, co se vám teď honí hlavou, “co ta o tom ví”. Věřte nebo ne každý zažil něco, co bylo pro něj ohromně těžké a stejně tak i já. Co si budeme povídat a že toho někdy umí být na jednu osobu hodně, že?! 

Vše je životním darem, jak "hezké" zkušenosti, tak i ty "zlé". A jak vlastně můžeme vědět, co je co?! Co když to něco se pravě děje proto, že nás čeká mnohem něco hezčiho, když o někoho příjdeme rozchodem/rozvodem. Stejně tak, smrt střídá narození a co když se nám stala “ta nejhorší věc v životě”, aby jsme mohli vytvořit tu “nejlepší”. Třeba právě pomocí a podpory druhým, protože pochopí nejlépe ten, kdo si prošel podobnou bolestí a ví, co to obnáší. 

Získal si neocenitelné zkušenosti a lekce a měl bys je přímout s vděčností. Vše, co se ti doposud dělo bylo jenom lekcí ne celoživotním trestem.

V Astrologii a Tarotu je karta Viselec
 – Stagnace, pasivita nebo oběť aj.

V numerologii má č.12

Toto číslo můžete vidět více, než obvykle. Pokud vídáte často čas 12: 12 (SPZ na autech, zkrátka kdekoliv, např.: 1212) pak by tento čas/číslo, resp. jeho výklad, měl mít pro vás nějaký význam. 

Intimita a trauma

Trauma neznamená jen velké, viditelné události.
Velmi často vzniká v místech, kde něco důležitého chybělo – bezpečí, přijetí, pozornost, dotek.

Trauma a intimita spolu souvisí víc, než si lidé uvědomují.
Člověk, který byl zraněn v blízkosti, se jí může v dospělosti:

• vyhýbat

• zlehčovat ji

• nebo ji zaměňovat za výkon, sex, kontrolu

Někdo se intimity bojí a raději zůstává emočně nedostupný.
Jiný naopak lpí, potřebuje neustálé ujišťování a splývání.

Obě polohy mají stejný základ – strach, že blízkost znovu ublíží.

Když tělo pamatuje víc než hlava

Trauma se neukládá jen v paměti, ale hlavně v těle.
Proto někdy člověk:

• "rozumí", ale necítí

• chce intimitu, ale tělo se stáhne

• má partnera, kterého miluje, a přesto necítí spojení

Tělo reaguje dřív než mysl.
A intimita – zvlášť ta fyzická – často spouští staré otisky, které s přítomností nemají nic společného.

To neznamená, že je s tebou něco špatně.
Znamená to, že tělo potřebuje víc času a bezpečí.

Trauma není jen událost. Trauma je to, co se odehrálo uvnitř nás.:

Hodně lidí si myslí, že trauma = to, co se stalo.
Jenže ve skutečnosti je trauma mnohem víc o tom, co jsme v tu chvíli museli přestat cítit, abychom přežili.

Někdy to ani nebyla jedna velká událost.
Někdy to bylo ticho doma, nedostatek lásky, nepřijetí, dlouhodobý strach, tlak, pocit, že musím být hodná/nejlepší/perfektní, aby mě někdo měl rád.

Trauma může vzniknout i tam, kde "se nic nestalo"…
… jen jsme neměli prostor být sami sebou.

Tělo si trauma pamatuje přes pocity, ne přes vzpomínky:

Někteří lidé mají pocit, že žádné trauma nemají, protože si "nic hrozného nepamatují".
Jenomže tělo nepracuje se slovy ani s logikou.
Tělo pracuje s pocity.

Proto se trauma objevuje jako:

• náhlý strach bez důvodu

• přehnané reakce na maličkosti

• pocit, že nás něco "přepne"

• tlak na hrudi, břicho, třes, nevolnost

• úzkosti, panické stavy

• potřeba utíkat, schovávat se nebo naopak bojovat

Tělo dělá jen to, co kdysi zachránilo naše dítě uvnitř nás. Trauma se neuzdravuje tím, že si říkáme "musím být silná"

Mnoho lidí se snaží trauma překonat vůlí.
Jenže trauma se nevyřeší tím, že se přesvědčíme, že "už to přece nic není".

Uzdravení přichází, když si dovolíme:

• cítit

• zpomalit

• pojmenovat, co se děje

• dovolit si být chvíli slabí

• přestat se trestat za něco, co jsme nezavinili

Síla není tvrdost.
Síla je jemnost – umět se o sebe postarat, i když uvnitř zuří bouře.

"Už nechci být ta, která se omlouvá za svoje pocity." 

Velmi důležité: Trauma narušuje důvěru – v lidi, ve svět, v sebe:

Tohle bývá jeden z největších dopadů, které si lidé neuvědomují.Po traumatu často přestáváme věřit:

• že jsme dost dobří

• že jsme v bezpečí

• že nás někdo skutečně miluje

• že můžeme mít normální vztahy

• že si zasloužíme něco hezkého

Jako by trauma šeptalo: "nevěř nikomu".
A my pak sabotujeme vztahy, přátelství i sami sebe, protože se podvědomě bojíme, že by se minulost mohla zopakovat.

Některé reakce nejsou "špatné"… jsou to ochranné mechanismy:

Hněv, uzavírání se, přecitlivělost, vyhýbání se lidem, přehnaná kontrola, podezíravost…
To všechno nejsou "chyby".

Jsou to strategie přežití.
Naučili jsme se je kdysi proto, že jsme neměli jinou možnost.Vždycky je dobré si připomenout: To, co tě kdysi chránilo, tě dnes už nemusí vést. A když tohle pochopíš, začíná léčení.

Trauma často vytváří dvě extrémní polohy: přetížení a otupění:

Dva stavy, mezi kterými unavená psychika přepíná:

1. "moc"

• přemýšlení nonstop

• tělo ve stresu

• bušení srdce

• vnitřní tlak

• přehnané reagování

• žádný klid

2. "málo"

• otupělost

• prázdno

• neschopnost cítit radost

• únava

• odpojení

• pocit, že "nejsem tady"

Ani jeden z těch stavů není chyba.
Je to způsob, jak se nervový systém snaží přežít.

Co lidem nejvíc pomáhá při uzdravování traumatu? (prakticky):

1. Pomalé vracení se do těla
Jemný dech, protahování, chůze, dotek… nic násilného.
Tělo se potřebuje naučit, že je v bezpečí.

2. Opětovné budování důvěry
Ne do všech a ne okamžitě.
Stačí jeden člověk, u kterého nemusíš nic hrát.

3. Pojmenování toho, co se děje
Sama sobě říct: "Teď se spouštím. To je reakce na něco starého."
Už tohle má obrovskou sílu.

4. Odpoutání od viny
Trauma je následkem, ne volbou.

5. Postupné učení se hranic
Trauma hranice rozmazává, uzdravení je naopak potřebuje.

6. Malé dávky klidu každý den
Nervový systém se neléčí skokem.
Léčí se každým malým okamžikem, kdy se může nadechnout.

Trauma tě nezničilo – zastavilo tě na chvíli, abys našla novou cestu:

Možná tě trauma zpomalilo.
Možná ti sebralo roky života.
Možná tě naučilo se bát lidí, lásky, blízkosti.

Ale trauma není konec příběhu.

Trauma je bod zlomu.
Místo, odkud můžeš začít žít jinak – jemněji, vědoměji, opravdověji.

A to, co tě kdysi bolelo, se časem může stát:

• tvou moudrostí

• tvou citlivostí

• tvou schopností chápat druhé

• tvou silou

Nic z toho, co tě zlomilo, nebylo tvou slabostí.
Byla to reakce na příliš velkou bolest.
A právě proto si zasloužíš uzdravení, ne výčitky.

Doporučený článek: